La conferencia en Ibagué

Minulý víkend proběhla závěrečná konference našeho Rotary distriktu 4281 ve městě Ibagué. Program začínal v pátek večer. Náš klub si pronajal malý dvaceti-místný autobus a vyrazili jsme v 5 ráno. Tak brzy jsme museli vstávat kvůli tomu, že cesta trvala 13 hodin! Nic příjemného to nebylo, ale zvládli jsme to. Do Ibagué jsme večer konečně dorazili.

Pátek                                   

Já jsem bydlela s mým host taťkou, Lisou a dalšími 8 výměnnými studenty u host rodiny jedné z nich. Tam jsme se tedy převlékli, upravili a vyrazili na zahajovací ceremoniál. Přišli jsme tam s hodinovým zpožděním, ale jsme v Kolumbii, takže ceremoniál ještě ani nezačal. Této konference se zúčastnili všichni výměnní studenti, pak budoucí výměnní studenti, kteří odjíždí tento rok a pak spousty Rotariánů ze všech klubů našeho distriktu.

Zahajovací večer se toho moc nedělo. Padlo několik úvodních slov, představily se všechny departementy Kolumbie a následoval krátký koncert komorního orchestru. Pak už jsme jen šli na společnou večeři a byl konec programu. Většina studentů hned šla domů, protože všichni byli unaveni z cesty. Já s Lisou jsme plánovaly to samé, ale nakonec se to zvrtlo, když před restauraci přijela chiva (čti čiva). Chiva je jedna z velmi typických Kolumbijských věcí. Je to vlastně takový párty autobus – během jízdy tam hraje hudba a všichni tancují. Z výměnných studentů (inboundů) nás tam bylo jen pět a zbytek byli jen ti budoucí kolumbijští výměnní studenti (outboundi). Bylo to vážně super, ale domů jsem došla naprosto mrtvá.

Sobota

Po našem příchodu domů v pozdních nočních hodinách se nám moc dobře nevstávalo. V 8 jsme již měli být na místě konání (opět jsme měli takovou hodinku zpoždění). Tam jsme nejdřív nastoupili my, poté outboundi, pak se tam pořád něco povídalo, prostě takova typická konference. Tak po dvou hodinách jsme všichni studenti – outboundi a inboundi odešli do jiné místnosti, kde jsme měli přednášku o míru a vůdcovství. Byli jsme i rozděleni do skupinek, kde jsme museli mluvit o nějaké osobě, o které si myslíme, že byla dobrým vůdcem. Skupinu jsme měli super, takže jsme si to užili.

Výměnní studenti z Cali předvedli Salsa Show

 

Všichni studenti jsme pak dostali trička: I <3 Colombia a i s ostatními Rotariány jsme se přepravili do velikého komplexu Club Campestre, kde jsme se naobědvali a strávili tam celé odpoledne. Měli jsme hodně času si užít poslední společné chvíle, nebo naopak se seznamovat s outboundy. Bylo to moc příjemné odpoledne. Večer jsme si šli s partou kamarádu posedět a popovídat.

Neděle

Hned ráno jsme všichni inbound a outbound odjeli do nedaleké přírodní rezervace Santa Fé de los Guaduales. Tam jsme nejdříve dostali svačinu, rozdělili se do skupinek a šli na dvou hodinovou procházku. Příroda tam byla nádherná (viděla jsem stromy s kakaovými boby), jediné, co se mi nelíbilo, bylo to horko a kopce. Na chvilku jsme se zastavili u vodopádu, abychom se trochu osvěžili, a pak jsme pokračovali zpět. Naobědvali jsme se a následovaly asi 2 hodiny volna, které jsme zaplnili podepisováním vlajek.

Zpět do Ibagué jsme přijeli asi v 6 večer, takže jsme měli 2 hodiny na přípravu na závěrečný večer.

Já s Lisou jsme se šly připravovat na hotel k dalším dvěma kamarádkám. Na místo (opět Club Campestre) jsme dorazily kolem deváté, ale program ještě dávno nezačal. Tak jsme všichni čas využili focením, či podepisováním vlajek. Následovala večeře a živá hudba na celý večer. Jak jsem již zmiňovala, Club Campestre je veliký areál, takže jsme se skoro všichni výměnní studenti uchýlili po večeři do ústraní, kde jsme dokončovali podepisování vlajek a tak nějak jsme si naposledy všichni společně popovídali.

Po půlnoci jsme se rozhodli, že bychom se měli jít taky trochu bavit, tak jsme šli tančit a skvěle jsme si to užili. No a pak to přišlo. Ve 3 ráno skončila hudba a přišla chvíle loučení. Byla to jedna z nejsmutnějších věcí, kterou jsem kdy zažila. Není lehké říct sbohem 62 kamarádům, se kterými jsem sdílela všechny své zážitky a pocity celý tento rok. Byli jsme „v tom“ spolu. Tohle můžou pochopit jen výměnní studenti. Prostě jsme se navzájem celý rok podporovali a teď jsme se museli rozloučit s pocitem, že se třeba s někým už nikdy neuvidíme. Bylo to vážně silné, všichni plakali, i kluci. Vážně jedna z nejemotivnějších věcí, kterou jsem kdy zažila.

Pondělí

Do domu, kde jsme bydleli, jsme dorazili okolo čtvrté ráno. Vzhledem k tomu, že jsme ještě byli plní emocí, jsme nešli spát. Dali jsme si kafe a povídali si. Já, můj host taťka, Jim a Martin jsme odjížděli v 6 ráno tím naším autobusem. Celou dvanácti hodinovou cestu jsem střídavě prospala a probrečela.

No a takhle skončila závěrečná konference v Ibagué.